Vernisáž 01/05/2025, 15:00
Sýpka Lemberk ve spolupráci s Galerií Kuzebauch
02/05/2025 – 30/09/2025
Pojem „rozhraní“ označuje přechod mezi dvěma prostředími. Existuje zde subtilní významový rozdíl oproti synonymnímu termínu „hranice“. Ta zpravidla odděluje dvě pole stejného druhu, například pozemky, u nichž v realitě žádná hranice patrná není. Naproti tomu rozhraní bychom mohli charakterizovat jako hranici vyššího stupně, neboť oddělené oblasti jsou v tomto případě zpravidla povahy odlišné, a rozhraní tedy bývá mnohem komplexnější. Typickým příkladem může být membrána, která zajišťuje komunikaci mezi buňkou a jejím okolí, a má tedy schopnost určité látky propouštět a jiné naopak blokovat. I proto rozhraní v sobě zahrnuje hranici a je vůči ní pojmem nadřazeným. Přesněji řečeno, obsahuje hned dva základní, vůči sobě protikladné a navzájem se doplňující principy: vedle hranice i pohyb. Hranice je prvkem pasivním a statickým, pohyb je naproti tomu aktivním a dynamickým. Hranice primárně odděluje, pohyb naopak spojuje, a úkolem rozhraní je právě tento pohyb umožnit a regulovat. Z výše uvedeného tedy plyne, že pokud smyslem hranice je omezování kontaktu, pak u rozhraní je to naopak komunikace.
Z hlediska člověka a jeho existence je důležitým rozhraním například dům, respektive předěl mezi jeho interiérem a exteriérem. Dům je lidským výtvorem, umělou konstrukcí, propustnou pro tělo, pohled, vzduch či světlo. Z okolního světa, nekonečného a plného nástrah, vyděluje uzavřený, jasně definovaný prostor, v němž člověk nachází bezpečí a intimitu. Dům většinou nějak odráží osobnost svých stavebníků, a dokonce i obyvatel, a také zpětně formuje naši identitu. A právě to je důležitá kvalita všech typů rozhraní, které nás oddělují od vnějšího světa. Existuje jich totiž hned několik. Tím dalším je například neviditelná bariéra, jakési ochranné pásmo, které si živé bytosti udržují vůči sobě navzájem; u lidí se tímto typem nonverbální komunikace zabývá teorie proxemiky. Jinými, tentokrát už zcela zjevnými typy předělů, jsou oděv nebo fyzická hranice našeho těla. To vše jsou rozhraní, která nás definují jako individuální lidské bytosti ve vztahu k našemu okolí.
Z výše řečeného plyne, že rozhraní je důležitým tématem i pro umělce, byť to takto explicitně většinou neformulují. A to tématem univerzálním, které řeší jak architekt, budující prostor, v němž člověk žije, tak třeba sochař nebo malíř, portrétující člověka a snažící se vstoupit do jeho intimního prostoru a vyjádřit jeho vnitřní svět. I proto jde o téma, které zcela přirozeně spojuje figurativní a konstruktivně-abstraktní dimenzi. Pro Petra Stanického má výše napsané ještě hlubší platnost a na současné výstavě dokonce najdeme oba typy prací. Směřování jeho tvorby určila už na počátku jeho studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v devadesátých letech. Zde byl nejdříve žákem Kurta Gebauera, sochaře, který od lidské postavy vyšel, figurální sochařství však překračoval směrem k aktivní roli umění ve veřejném prostoru. Naproti tomu druhý jeho profesor, Marian Karel, z prostoru vycházel a budoval ho svými objekty ze skleněných desek, vždy ho ale vztahoval k lidské proporci a percepci. Oba přístupy pak v sobě ztělesňuje Jiří Beránek, ten nejdůležitější Stanického učitel, jehož asistentem na stejné škole se pak stal: Beránek vyšel z klasické tradice figurativního sochařství, ovšem postupně se od ní odpoutal a směřoval k sochám-prostorům, nebo dokonce k originální myšlence „obydlené sochy“. Není náhodou, že Petr Stanický u příležitosti současné výstavy jednu Beránkovu sochu, kterou už dříve zachránil, nainstaloval v dalším prostoru lemberské sýpky.
Jak název napovídá, rozhraní, tedy hranice vztažená k pohybu člověka, je tématem i těch prací, které Petr Stanický nyní vystavuje v Lemberku. A to dokonce ve zcela konkrétním smyslu, kdy se po formální stránce pohybují na pomezí architektury a sochy, respektive architektury a obrazu. Ovšem tím, co chtěl volbou názvu vyjádřit především, je fakt, že vztah člověka a prostoru, nad kterým nijak nepřemýšlíme a považujeme ho za něco zcela přirozeného, může z jistého pohledu nabývat až metafyzický rozměr. Tedy další rozhraní, tentokrát mezi naší každodenní zkušeností a něčím, co ji překračuje ve smyslu uvědomění si vlastní fyzické existence ve světě.
Kurátor výstavy: Marcel Fišer
