Vernisáž 22/01/2026, 18:00

Galerie Kuzebauch

23/01/2026 – 13/03/2026

Sochařka SongMi Kim uspořádala svou první samostatnou výstavu v roce 1997 v Soulu. Nesla název „In Sex and Castle“ (성(城)과 성(性) 안에서) a reflektovala situaci v tehdejší korejské společnosti, v níž panovala výrazná genderová nerovnost. Umělkyně na tuto skutečnost reagovala prostřednictvím výstavy značně bojovně.

V roce 2004 se rozhodla z takové Koreje odejít, přestěhovat se do České republiky, odpoutat se od své dosavadní existence, začít znovu i zkusit něco, co doposud neznala: studovat umělecké sklo… Po mnoho let se pak ocitala mezi dvěma světy – necítila se ani Korejkou, ani Češkou – a úděl žen v Koreji se jí téměř vytratil z paměti. Teprve nedávno, v roce 2019, v bratislavském ateliéru Pala Macha, kam byla tímto významným umělcem pozvána na tvůrčí pobyt, se před ní staré téma znovu plně otevřelo a přimělo ji klást si otázky: „Jsme si rovni? Skutečně jsme dosáhli rovnoprávnosti?“

V Koreji i dalších zemích se traduje přísloví, které praví: „Když slepice silně zakvoká, rodina zaniká.“ Symbolický obraz ubité slepice vedl SongMi Kim k úvahám – historickým, sociologickým i zoologickým. Tyto své úvahy zhmotnila v cyklu pojmenovaném „Koko, koko… KOKODÁK!“ (꼬꼬, 꼬꼬… 꼬꼬닥!), který nyní v ucelené podobě poprvé představuje veřejnosti na výstavě v Galerii Kuzebauch.

Cyklus na výstavě doplňují díla s obdobnou tématikou, jež současnému cyklu předcházela. Na černobílé fotografii „Existence“ z roku 1998 vidíme nahou, schoulenou umělčinu postavu s oholenou hlavou. Vlasy pro autorku znamenají symbol uvěznění, proto si ty své, lesklé a předlouhé, po vzoru budhistických mnichů ostříhala a pomyslně se tak vymanila ze sekulárního světa. Vyjádřila tím svou vnitřní sílu a odhodlání ustat v mlčení a začít nahlas promlouvat.

V jantarově zabarvené skleněné hmotě dalšího díla, plastiky nazvané „Klesání“ (2006), vězí stříbřitá dutina v podobě sušené tresky, jejíž hlava uniká ven bortící se stěnou. Vnějším obrysem toto dílo připomíná obytný dům. V Koreji se ještě nedávno říkávalo, že ženu je nutno podobně jako sušenou tresku každý třetí den tlouci, aby změkla.

Hlavním poselstvím výstavy je výzva nezůstávat na místě, ale hledat novou cestu – sebevědomě opouštět špatnou minulost ve prospěch lepší budoucnosti vlastní a světa, v němž ženy žijí.

Kurátor výstavy: Milan Hlaveš