Recenze výstavy Afterky a Kytky
René Roubíček (1922–2018) patřil k nejvýraznějším osobnostem českého skla 20. století – sklářský výtvarník, který proměnil sklo v materiál svobodného, spontánního gesta. Od kresby a hudby se přes studium na pražské UMPRUM dostal k hutně tvarovanému sklu, s nímž pracoval podobně jako jazzový improvizátor: v dialogu s žhavou hmotou a mistry skláři. Proslul zejména monumentálními plastikami a světelnými objekty pro prestižní výstavy, například abstraktní plastikou pro Expo 1958 v Bruselu nebo legendárními „Sloupy“ vystavenými v roce 1967 v Montrealu. Dlouhodobě spolupracoval se sklárnami v Novém Boru, Kamenickém Šenově i s firmami jako Moser, Preciosa či Lasvit a významně ovlivnil několik generací sklářů.
Spolu s manželkou, sklářskou výtvarnicí Miluší Roubíčkovou, tvořil respektovanou dvojici, která byla u všech zásadních kapitol poválečného českého skla a pravidelně se účastnila světových přehlídek. Zatímco Miluše rozvíjela svůj poetický svět květin, předmětů a hravých zátiší, Roubíček se vracel k dynamickým plastikám, cyklům hlav a figur i k pozdním ženským bustám – „Krásným dámám“ a „Afterkám“, plným humoru a nadhledu. Jejich společné dílo, rozeseté v českých i zahraničních sbírkách, dodnes ztělesňuje „radost ze života“ a odvahu posouvat sklo za hranice dekoru k plnohodnotnému sochařskému médiu.
Výstava v Galerii Kuzebauch: Afterky a Kytky (společně s Miluší Roubíčkovou, 2025)