Výstava Distinctive Surface představuje tři sklářské výtvarnice nastupující generace ústeckého ateliéru Skla Fakulty umění a designu. Autorky teprve nedávno absolvovaly SUPŠ v Kamenickém Šenově, kde se poprvé seznámily s tímto křehkým a přitažlivým materiálem. Nejen technologické, ale především výtvarné zkušenosti v současnosti prohlubují pod vedením Ilji Bílka v ateliéru v Ústí nad Labem. Vedle společného teoretického a praktického zázemí je spojuje zájem o tabulové sklo, které každá, svým osobitým způsobem modeluje, perforuje, v některých případech téměř deformuje.
Kateřina Kobrlová se v tvorbě vyrovnává se vzpomínkami na gymnastiku, která pro ni byla a stále zůstává nezbytnou součástí života. Transformace životních zážitků dříve aktivní sportovkyně do oblasti umění má jakýsi terapeutický účinek. Kateřina nyní využívá dříve nabité zkušenosti z pohybu ve výtvarném prostředí. Koncentruje se především na dynamickou kompozici, kterou ztvárňuje pomocí laserových či vodních paprsků. Kresba paprskem není popisná, abstrahuje moment pohybu gymnastky a průsvitnosti skla využívá k vytvoření stínových efektů.
Stejně jako Kateřina, i Peri si zvolila tabulové sklo jako základní tvůrčí prostředek. Po dvou letech se pomalu ale jistě dostává s plošnými obrazy do prostoru, který je pro ni, zdá se, přirozenější. Ani její obrazy však nemůžeme považovat za typická dvourozměrná díla. Už v prvním ročníku si chtěla vyzkoušet kombinaci nesourodých materiálů, jakousi čistotu a hrubost skla, které zanechala v surové podobě. Práce s nalezenými materiály, určitý druh recyklace a propojení tvrdého skla s jemností nití v současnosti rozvíjí v dalších instalacích.
Nejmladší z vystavujících Sholpan si od počátku studia našla osobitý způsob malířského vyjádření. Také si oblíbila tabulové sklo, které ji nabízí možnosti vrstvení, množení, transparentnosti nebo naopak neprůhlednosti, křehkosti i tvrdosti. Zkouší různé látky, aplikuje je na sklo a pozoruje, jak se spojení látek chová. Ze všech tří nejvíce experimentuje, aby na základě opakovaného ověřování limitů použitých materiálů a hmot dospěla k pro ni ideálnímu kompozičnímu řešení.
Někdy se zdá, že je to sám proces technického řešení, který nakonec určuje finální podobu díla. A autorky jej pokorně, ne však bezmyšlenkovitě, přijímají. Materiál mají pod kontrolou, ale nebojují s ním. Jejich tvorba je intuitivní, emotivní a nechává zároveň dostatek prostoru divákovi, aby v ní nalezl přesně to, po čem v daný moment touží.
MgA. Dana Zikmundová
kurátorka výstavy
Projekt finančně podpořila MČ Praha 6
