Již práce muránských sklářů s ikonami světového moderního umění, jako jsou Pablo Picasso, Max Ernst, Alexander Calder aj., jejichž výsledky jsou součástí kolekce moderního umění Peggy Guggenheim v Benátkách, ukázala v 60. letech přitažlivost mezi oběma typy tvůrců. Umělci dávající přednost trvalému experimentu jsou magií skla přitahováni, a sklářští mistři (často též praktikující umělci), kteří na rozdíl od nich ovládají těžkou partituru formování skla, takové výzvy s nimi rádi podstupují. Mimo vzájemné přátelské vazby, které jsou podmínkou, mohou totiž i ukázat, co všechno jsou schopni zvládnout. Podobná vazba se vytvořila mezi Františkem Skálou a Martinem Janeckým. Výsledky této součinnosti, která trvá delší dobu, ale poprvé se veřejně představila na 14. ročníku Mezinárodního sklářského sympozia v Novém Boru na přelomu září a října roku 2021, prezentuje ve zcela unikátní a vybrané sérii objektů počátkem roku 2022 Galerie Kuzebauch.
František Skála realizaci minipříběhů geneticky modifikovaných postav, blíže neurčených bytostí, přenechává Martinu Janeckému – světoznámému kolegovi ovládajícímu bravurně techniky horkého skla, postupujícímu na základě autorových kreseb a respektujícímu jeho korekce v průběhu vzniku díla u pece. Skála si ze širšího pohledu touto tvorbou řeší logiku vlastních uměleckých interesů, v nichž proniká prostřednictvím malby, plastiky, instalací atp. k „archeologickým sondám“ do různých materiálů – k odhalení jejich výtvarných možností. Zajímají jej hlavně ty, u nichž tento potenciál zrovna nevidíme, většinou přírodního původu, jako je barevná hlína, větve, mušle, ulity… teď k nim přibylo i sklo, třebaže to má poněkud jiné parametry. S tím, co je v českém autorském skle po roce 1945 obvyklé, mají Skálovy práce málo společného. Ale rozboření jakýchkoliv zažitých manuálů tvoří přece hlavní rys Skálovy bezbřehé radosti z tvoření! A to, že budou tyto objekty do hlavního proudu vývoje českého skla nezařaditelné, to opravdu autora „netrápí“: originalita, nezařaditelnost, až výstřednost tvoří páteř genetické výbavy tohoto umělce.
K objektům ve skle František Skála vytvořil stovky malých kreseb, od nichž byl odvozen i název výstavy – Kaleidoskop. Termín původně označuje kukátko, které multiplikuje obrazce -– ale v tomto případě je užit symbolicky a poukazuje k mnohosti vzniklých i potenciálně možných variant. V desítkách kreseb „zmutovaných“ situací a dějů se uplatňuje jednak autorova schopnost enormního nasazení, práce s plynoucími vizemi fantazie, i významovým paradoxem. Teprve po dokončení kresby se uskutečňuje finální výběr návrhu, který považuje autor za nosný a který případně Martin Janecký shledá postupem foukání skla z volné ruky u pece za reálný. V jednotlivých plastikách jde o situační zachycení dobrodružných eskapád groteskních lidí, jakýchsi mutantů, kteří nevznikli nějakou automatickou cestou nebo náhodou, ale jsou autorem modifikováni jako inteligentní bytosti. V peci teče žhavé sklo, které je podle režijních představ Františka Skály vytvarováno, pak se objekt chladí a po vychlazení nechá na povrchu zmatovat. To proto, aby dovnitř plastiky nebylo vidět, aby oko bylo vedeno čistě po příběhu a jeho dějových zápletkách. A aby v ní nehrálo roli cokoliv, co je v tomto případě podružné: odrazy či lesky skla. Vlastnosti materiálu tu jsou přímo podřízeny ilustraci děje, záměru velkého vypravěče: Františka Skály. I ve skleněných pracích se potvrzují Skálova jedinečná poselství k udržitelnosti tohoto světa o nalezení zdravého balance mezi výkonem, finančním profitem a bytím: „Fantazie a udržení si víry ve věci tajemné a nevysvětlitelné „vědecky“ je jediná obrana a protilátka proti pragmatickému světu.“ Sylva Petrová kurátorka výstavy Skála-František – Prokůpek Tomáš, Před Vlasem a Bradou, s.7. Skála František, Velká kniha Vlase a Brady. Soukromý tisk, Praha 2021.
