Práce Františka Skály obrací pozornost k tomu, co leží za hranicemi lidského porozumění. To neznámé nabývá v jeho díle hodnotu, která je adekvátní energii, pečlivosti, citlivosti, důslednosti, důstojnosti a vážnosti, s kterou k tomu či onomu „nesmyslu“ přistupuje.
Hodnota věcí není předem stanovena, ani neplyne z jejich poznání, ale z respektu k nim, z úcty. Jde o to, podřídit se té věci a hledat síť vztahů, které se k ní pojí. Při tom bohatá fantazie a soustředění odhalují i vztahy zasuté hluboko v pozadí.
Skála žasne nad věcmi, které potkává. Jeho díla nejsou záznamem snů, či imaginací, obsahů, které by umělec konstruoval ve své mysli a pak zpracovával, ale jsou výsledkem nových a nových setkání s různými stránkami nekonečně neznámého světa. Někdy to vypadá tak, že vlastně jen asistuje u překvapivých setkání různých fragmentů lidské zkušenosti, vychladlých stop lidské činnosti, výplodů techniky, zabydlených sociálních gest, přírodních úkazů a dějinných postojů, pohádkových příběhů apod.
Skála respektuje věci, tvary, vztahy, události, procesy, ne modely, kterými jsme si navykli jim rozumět.
„Potápím se ke dnu přiváben hlasem mořské okurky a na hladinu vynáším perlu.“
Soubor diorám, vytvořený pro výstavu v galerii Kuzebauch, je přehlídkou mini instalací a objektů, které lze díky svému měřítku a křehkosti prezentovat pouze ve světelných boxech za zvětšovacími skly a vyžadující přesné muzeální nasvícení.
Je to zároveň ukázka pestré škály mnohdy těžko identifikovatelných typicky „skálovských“ materiálů s vlastními příběhy. Ze všech koutů světa, z říše rostlinné i minerální, nalezených, či autorem vytvořených, které ho zaujaly pro své estetické i skryté významové kvality.
Mnohdy odhalují krásu, která vzniká až stárnutím a degradací materiálů, korozí a sesycháním, působením mořské vody, ale také materiálů průmyslově vyrobených a úplně nových.
