Dvacetiletá cesta Martina Hlubučka (*1974) českým uměleckým prostorem je spojena především se sklem. Ve své dosavadní tvorbě se zaměřoval na realizaci tavených skleněných plastik, určených do prostoru interiéru nejenom jako doplňků, ale zásadních předmětů/objektů, soustřeďujících k sobě pozornost a vytvářejících atmosféru místa. S velkou dávkou empatie a pokory k materiálu vznikaly objekty – univerzálně platné hmotné symboly, jejichž společným jmenovatelem je konstatování existence něčeho daného a trvalého. Dalším charakteristickým rysem Hlubučkova výtvarného uvažování je respekt ke specifickým hodnotám skla jako materiálu a využívání jeho předností. Nikdy ho nepotlačuje ani neznevažuje. Minimalistický výtvarný názor, geometrické prostředky, osobitý rukopis a snaha o harmonickou vyváženost formy je podporována mimořádným citem pro materiálovou působivost. Redukcí tvaru se dostává až k elementární tvarové podstatě, která je mu nositelem tradičních hodnot dávných civilizací, ale zároveň jeho aktualizací poskytuje prostor pro kontinuální práci s novou interpretací a vlastní imaginací.
V aktuálním souboru prací pro Galerii Kuzebauch Martin Hlubuček vystupuje z této sklářské zóny a vystavuje papírové kompozice – mělké reliéfy, které vznikly řezáním do knihařské lepenky. Hlubuček v nich zůstává věrný svému minimalistickému názoru, citu pro absolutno, filozofický přesah i kontinuitu tvarové čistoty. Zbavuje se elementu barvy a jisté exkluzivity materiálu skla a nechává vyznít tvarovou ryzost, reflektující stoletími ověřené formy, ve své prostotě. Další novinkou je jakási subtilnost až křehkost, která rezonuje právě v použitém materiálu. Světlo a stín definuje tvar a zároveň ho překračuje – vržený stín umožňuje jistou variabilitu a proměnlivost formy. Konfrontace stálosti a proměnlivosti, pevnosti a křehkosti vytváří v pracích mimořádné napětí. Symboly existence, trvání, statiky i pohybu, racionality a emoce, řádu a dynamiky. Za vytříbenou precizní formou je skryta podstata věcí, bytí i dějů.
Absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném Brodě, Institutu výtvarné kultury Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (ateliér skla, prof. Ilja Bílek) a Fakulty výtvarných umění v Brně (ateliér figurativního sochařství, prof. Michal Gabriel) tak aktualizuje svůj výtvarný názor o další rozměry nového materiálu, pravděpodobně také pod vlivem pětiletého pedagogického působení na Střední průmyslové škole grafické Hellichova v Praze. Konstantou jeho práce však zůstávají neokázalé, výrazově úsporné, rytmicky přesné a esteticky působivé formy, které ale mohou být rovněž nositeli poetického obsahu.
Lenka Patková, kurátorka výstavy
