19/07 2019 – 06/09 2019
Forma a příběh, to jsou dvě pozice vlastní Petru Kavanovi (nar. 1949), jehož sochy ze dřeva, černé žuly a bronzu proměňují výstavní prostor v místo setkání světských příběhů s posvátnou aurou chrámů. Ve své tvorbě se Kavan nejprve věnoval řezbářství, kterému se přiučil od sochaře Pavla Kostrhuna. Vzniklé dřevěné sochy a loutky jsou první etapou jeho tvorby, plnou příběhů a humorných anekdot. V roce 1996 odjíždí do Indie a v tamním městě Mamallapuram objevuje kouzlo černé žuly, materiálu, který kompletně přeměnil výtvarníkovu poetiku. Nejen materiálový, ale i symbolický slovník Petra Kavana je jeho pobytem v Indii silně ovlivněn. Ve svých dílech vytváří prostor pro střetávání západního myšlení a mytologie s východní, především budhistickou a hinduistickou tradicí. Je vypravěčem příběhů, ale také filozofem životních osudů.
Sochy z černé žuly představují výrazný posun v umělcově estetice – od explicitně narativních děl se Kavan přesouvá až k téměř metafyzicky kódovaným anekdotám o lidském údělu. Abstraktnější a čistější tvary diváka pohlcují do světa, který je neustále v pohybu, neustále uniká vědomé interpretaci a podobně jako moudra zenových mistrů je možné je vycítit, uchopit jen intuitivně.
Hlavním motivem Kavanových děl je setkávání s vlastní tělesností a s tím spojeným vědomím konce – pocit umocněný skutečností, že umělec stoicky tesá do kamene či vyřezává do dřeva. Díla jako Bhíšma umírající, a především Sisyfos, uvádějí diváka do přímého kontaktu s neodvratností lidského osudu. Francouzský filozof Albert Camus považoval Sisyfa za prvního absurdního hrdinu, metaforu našeho údělu. Podle Camuse je to právě Sisyfova cesta dolů, kdy zbaven svého břemene je trpící konfrontován s marností vlastního počínání, kdy má poprvé možnost zamyslet se nad nevyhnutelností osudu.
Kavanovy sochy podobný prostor k setkání s vlastní nicotou poskytují. Poukazují na fakt, že život je jen krátká návštěva, propůjčený čas, co jednou všichni musíme vrátit. Vyrovnanost s tímto uvědoměním, jakási odevzdanost osudu, je jedním z těžišť Kavanových soch. Tematika zacyklení, kruhů připomínajících budhistický symbol dharmy. Kavan do svého díla přináší existenciální nádech, konfrontaci s vlastní smrtelností a jistou úlevu, pramenící z daného uvědomění. Jeho díla mohou být chápána jako cesta k Pradžňá, tedy buddhistické moudrosti a porozumění struktuře reality, intuitivní chápání Čtyř vznešených pravd. Podobně jako Sisyfos Alberta Camuse nebo osvícený Buddha, člověk nazírající na Kavanovy objekty se vyrovnává s onou všeprostupující úzkostí z nicoty uvnitř každého z nás. MgA. Tomáš HendrychKurátor výstavy
