1.6. 2018 - 22.7. 2018 Sklo je atraktivním výtvarným materiálem nejen pro své opticko-estetické vlastnosti a tvarovou variabilitu, ale i díky široké škále možností opracování povrchu. Díky narušování jeho vnější struktury lze docílit výtečných uměleckých efektů, je možné jej dynamizovat nebo naopak harmonizovat. Vždyť co jiného je například broušení skla, nežli – stejně jako v tektonice, oblasti geologie zabývající se poruchami zemské kůry, – křehká či plastická deformace, jež sice není nahodilá, bez příčiny, ale ani exaktně stejná? Tak lze vnímat i broušené skleněné objekty Anny Polanské (*1973) sochané odvážně hluboko do stěn, mísící v sobě archetypální tvarosloví přírody s letmými doteky estetiky antických řezáčů drahokamů či architektury třicátých let 20. století.
Anna Polanská, rodačka z Mladé Boleslavi, je absolventkou oboru ryté sklo na sklářské škole v Kamenickém Šenově. Poté studovala na pražské UMPRUM, nejprve v ateliéru prof. Kurta Gebauera (sochařství) a posléze prof. Mariana Karla (sklo v architektuře). V současné době již osmnáctým rokem výtvarně vede obor broušené sklo na železnobrodské škole. Svá vlastní díla ze skla nejen navrhuje, ale i sama dotváří brusem, lepením a dalšími technikami. Její cestu za vzděláním, a vlastní pedagogické působení, lze chápat jako pouť za poznáním pábitelské matérie skla, a její díla jako stránky průběžně psaného deníku se záznamy emotivních zážitků a získaných zkušeností.
Skleněné objekty Anny Polanské, vzniklé během posledních dvanácti měsíců, jsou solitérními díly rozvíjejícími však společnou uměleckou vizi spočívající ve zkoumání (možná) mezních možností brusičské techniky. Působí přirozeně, organicky, živelně, nikoliv uměle a předvídatelně. S úhlem pohledu se mění nejen jejich podoba, ale i charakter. V interakci s divákem se chovají jako živé entity, protože nejsou brusem dekorované, ale zvrásněné. Jako s věkem lidská tvář nebo povrch země.
Ph.Dr. Petr Nový hlavní kurátor Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou kurátor Galerie Kuzebauch
