Výstava Far from Nowhere představuje vyvrcholení autorčina dlouhodobého uměleckého a experimentálního projektu, jehož výstupem je stejnojmenná kolekce skleněných objektů. Soubor vystavených artefaktů v sobě zaznamenává autorčinu cestu napříč kontinenty, při níž sbírala předměty se silnou intimní vazbou na místa, v nichž pobývala a tvořila. Ve skleněných objektech jsou tak zachyceny otisky rozličných kulturních i přírodních fenoménů, se kterými byla na svých cestách umělkyně postupně konfrontována – od americké Montany, přes německé Frauenau, až po japonskou Tojamu.
Představené objekty jsou vytvořeny specifickou metodou, při níž jsou nalezené či získané materiály transformovány do skleněných forem, které následně procházejí dalším procesem manipulace na sklářské huti. Díla tak reflektují nejen technologické inovace, které autorka dlouhodobě zdokonaluje, ale také její osobní zkušenosti s jednotlivými navštívenými lokalitami. V objektech pak můžeme číst témata a postupy, které jsou pro ni dlouhodobě typické – kombinace skla s dalšími materiály, zoomorfní motivy, experimentování s formami či hravá rekontextualizace nalezených předmětů.
Vystavený soubor děl obsahuje kromě samostatných artefaktů též dvě podskupiny předmětů nazvané Klackosauři a Okurkodlaci. Klackosauři jsou vytvořeni pomocí odlitků naplaveného dřeva z japonské pláže Iwasehama, zatímco Okurkodlaci odkazují na její fascinaci morfologií japonské okurky, jíž si mezi svými japonskými kolegy vysloužila přezdívku Kappa – japonské vodní monstrum, jemuž jsou tyto pochutiny tradičně obětovány. Kromě těchto objektů výstava představuje i další experimentální práce, například série Missing Parts a Stretched, které vznikly v rámci experimentů s foukaným sklem. V kolekci se také objevují drobné tavené plastiky využívající multiplikaci a deformaci původních voskových modelů, často obohacené o jiné materiály jako rýžové lano nebo přírodní či lakované dřevo.
Zmiňovaná Kappa je v japonské kultuře vnímána jako tvor veskrze ambivalentní. Na jedné straně je hravým a mlsným duchem řek a jezírek, na druhé straně zákeřným tvorem, který může uchvátit a utopit neopatrné kolemjdoucí. Tento rozpor mezi nebezpečím a přátelskostí odráží širší princip japonských yokai – bytostí, které nelze jednoznačně označit za dobré či zlé. Tato inherentní nejednoznačnost je příznačná i pro Vendulku Prchalovou, jejíž umělecká díla vzbuzují zároveň pocity harmonie i neklidu, řádu i nahodilosti, surovosti i křehkosti.
Kurátor výstavy: Michal Vaníček
