Každý tvůrce usiluje o svůj autorský rukopis. Ten však sám o sobě není zárukou kvality. Zásadní je, zda do něj dokáže promítnout obsah, nebo se soustředí pouze na formu. Zda si získává pozornost díky svému naturelu, který do vizuality děl organicky promítá, či jen vnější stylizací, skořápkou bez duše. Sochařce Gizele Šabókové, působící letos na výtvarné scéně pětačtyřicet let, je formalismus zcela cizí. Každé dílo je pro ni zachycenou emocí, záznamem kreativního procesu zastaveného v určitém bodě. Není neobvyklé, že se ke svým pracím, než opustí ateliér, opakovaně vrací, až je s výsledkem spokojená. Může se jednat o měsíce, ale i roky, než se obsah a forma ocitnou v souladu, vytvoří autorkou zamýšlený akord.
Gizela Šabóková je neustále v pohybu. Přestože je etablovanou, mezinárodně uznávanou výtvarnicí, nepřestává se umělecky vyvíjet. Základem její estetiky samozřejmě zůstávají kontrasty plochy a hloubky, světla a stínu, úsporná gesta či důraz na detail, mění se ale příběhy, formáty a řemeslné postupy. To samé platí o tématu figury, které je pro ni klíčové. Připomíná mořeplavce, který sice obeplul svět, navštívil všechny kontinenty, ale přesto stále hledá, zda se někde neschovává ještě nějaký další. Protože svá díla z větší části v materiálu realizuje sama, nachází inspiraci i při fyzickém kontaktu s ním.
Zatímco malíř svět podle svých představ dotváří, sochař jej vytváří. Gizela Šabóková dokáže sílu své imaginace zhmotnit v prostoru způsobem, jenž bere dech. Její sochařské objekty, nebo poprvé na této výstavě představené hluboce broušené a pískované papíry, jsou pulzujícími schránkami energie. Napětí mezi povrchem a tím, co překrývá, je až hmatatelné, magické. Jsou to artefakty vymykající se konkrétnímu času a prostoru. Zhmotněná hudba sfér.
Petr Nový, kurátor výstavy
