Harmonie a současně napětí, které vzniká jejím spojením s tvary, jež soulad zároveň popírají (tj. inverze), to je „gestaltismus“ plastik Ilji Bílka. Jeho pojetí harmonického tvaru u nás vyvolá příjemné pocity, ale nejde o líbivost. Tento banální prvek často spojovaný se sklem, a hlavně jeho přebrušovanými formami, k Bílkově stylu nepatří. Na to je autorem příliš noblesním. Vyhýbá se prvoplánovým sklářským efektům, vždycky dá přednost neobvyklému a neočekávanému. Jako svého druhu sklářský aristokrat je až lhostejný k panujícím trendům, byť by to mohly být vzory svádivě autoritativní, jako byl profesor Libenský, u kterého studoval. Od něj převzal jediné: zodpovědný přístup k výuce nových generací, profesionální disciplínu a možná ještě pozitivní vztah ke kreslení a malování. Bílek jako tvůrce (a možná i jako typ člověka) budí dojem racionálního askety, který přes svou zaujatost tvorbou dokáže zůstat nad věcí. Ale právě smysl pro inverzi prozrazuje, že jeho anglická „poker face“ jen přikrývá interní emocionální děje, které žijí pod povrchem jeho myšlení a věcí…
Jako odpírač svůdných vzorů odolal následování tzv. kostičkářů, kteří se objevili v 70. až 80. letech a rychle získali nadnárodní věhlas. Mladší spolužák těchto protagonistů, tj. Jána Zoričáka, Mariana Karla, Aleše Vašíčka, a Oldřicha Plívy se zřekl jít cestou programu tzv. prismatické plastiky. Vzepřel se programu veleúspěšnému, avšak snadno vyčerpatelnému, jak se po určité době ukázalo. Po absolutoriu v 70. letech začal po svém: v kontrastu s geometrickými částmi zpracovávaných témat zapojoval vynalézavá kompoziční řešení ve spojení s křivkami. Tak našel nejen svou vlastní, ale hlavně dlouhodobou cestu kontrastu, která měla v průběhu času řadu vývojových etap a cyklů.
Bílek dodnes vyznává jistý druh inverze stojící mezi rigidně geometrickým a organickým, jako jsou třeba rozteklé placky z opakního skla. Neváhá ani před spojením skla s dalšími „zatracovanými“ materiály, jako jsou třeba umělé hmoty. Zůstává však stále hlavně modernistou, který nepotřebuje sdělovat osobní a denní věci, budovat „sklářské facebooky“ a ilustrovat svůj postoj k tomu, co momentálně žije tiskem, jak to mají postmodernisté… Děje Bílkových prací také vyprávějí a sdělují, ale o obecných jevech, symbolech vztahů, o principech existence… existence… Bílek patří mezi významné představitele českého skla, mezi oceňované pedagogy, protože v Ústí nad Labem na UJEP po polovině devadesátých let vychoval několik generací vynikajících umělců – sklářů, kteří se k němu hlásí jako k celoživotní autoritě. Patří i mezi ty, jejichž práce jsou v nejvyšší míře právem zastoupeny v řadě sbírek soudobého umění a skla doma i v zahraničí. Sylva Petrová, kurátorka výstavy
