Jaroslav Bejvl ml. (*1967) je absolventem Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Kamenickém Šenově, která je nejstarší na světě (od 1856). Snad i proto je v jeho autorských pracích patrný respekt k řemeslu i tradici, jež empaticky a citlivě spojuje se současným estetickým cítěním. Na jedné straně tedy sklo jako opticky efektní materiál, na straně druhé hra ploch, struktur a kontextů kosmického věku.
Pro sklářského výtvarníka nemusí být vždy důležité, jakou technologii použije, ale to, jak s ní naloží, je zásadní vždy. Umění bez řemesla je jen do sebe zahleděnou exhibicí. Kdo se sklu věnuje tak intenzivně a dlouho jako Jaroslav Bejvl, samozřejmě dobře ví, kdy si s tímto živým materiálem šeptat a kdy na něj zvýšit hlas. Ví však, že s ním musí za každých okolností mluvit – práce se sklem je dialogem, ne samomluvou povýšence. Jen tak jej lze třeba přirozeně vrátit ke kořenům, jak se to v konceptu „mutantů“ podařilo právě Bejvlovi.
Výtvarník se rozhodl podniknout cestu proti proudu času, tovární sériové výrobě znovu vrátit jedinečnost, když v kovových formách jasně definované lisofoukané tvary váz z 60.–70. let 20. století, navržené Václavem Hanušem, nechává skláře rozfukovat. Vznikají tak neopakovatelné dynamické objekty, výmluvně na sobě nesoucí stopy svého zrodu, které Bejvl ještě potlačuje (nebo zvýrazňuje) následným opracováváním za studena.
Lisovací formy vlastně používá jako inkubátory z fantazijních kosmických příběhů, z nichž po otevření na svět přijde něco jiného, než by divák nebo čtenář podle jejich tvaru očekával. Ale každý z nich přitom tušil, „že to tam někde může být“. Nebo lze stručněji říct, že Bejvl objevil čtvrtý rozměr lisovaného skla – REFORM.
PhDr. Petr Nový
hlavní kurátor Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou
kurátor Galerie Kuzebauch
