Když se na prostředí okolo nás zadíváme pozorně, nacházíme síť propojujících vláken. Ta, která vedou od povrchu k jádru, k elementárním zdrojům, příčinám a procesům. Ta, která spojují místa, stejně jako časy. Ta, která vykreslují za formami jejich významy. Ta, která vedou mezi věčností a časností.
V objektu sýpky se stavební materiály prolínají s přírodou na jedné, a lidskýma rukama a myšlenkami na druhé straně. Dům je postavený z elementů: dřeva, kamene, cihly, vody, železa, skla. Za dřevem je strom, za stromem půda, vláha, slunce. Za kamenem je skála, hora, pohoří, zem vesmír. Za cihlou je hlína, teplo, vzduch. Za vodou pramen, déšť, řeka, moře, mlha. Za železem ruda, uhlí, oheň. Za sklem písek, žár, světlo, chlad. Za porcelánem živec, kaolin, křemen, žeh.
Sýpka je také prostor, který je v primární rovině tvořený hmotou a prázdnem a na ně se vážícími základními fenomény jako světlo a tma. Kromě materiálů je prostor formovaný také lidskou myšlenkou, odrážející kulturu dané doby. Monumentalita a významovost baroka jsou patrné i na hospodářském objektu skladu obilí.
K vnímání všech těchto souvislostí nám může pomoci i umění. Lada Semecká a Petr Lada vytvořili pro sýpku každý speciální samostatnou instalaci, jejímž cílem je prožitek z celku prostoru a děl v něm, přičemž oba sledují společný koncept rozhovoru s místem. Vkládají do prostředí domu a zároveň i do navazujícího okolí, sídla a krajiny, jakési body, které mohou ona neviditelná propojující vlákna na chvíli vyjevit, zachytit, navázat. Jako tečky v dětské hře Spojovačka, v níž se jejich spojováním postupně ukazují kontury významu obrázku. Nebo jako paprsek světla, který na okamžik nasvítí předtím neviditelnou pavučinu.
Kurátorka výstavy: Pavla Melková
