Mark Ther často zmiňuje, že si rád připomíná dobu, kterou nikdy nezažil. U této výstavy pro galerii Kuzebauch však činí výjimku a vrací se do období svého raného dětství. Autor, známý svou schopností kombinovat různé artefakty s autorskými díly a vytvářet tak nevídaná prostředí na pomezí výstavy a scénografie, zve návštěvníky do interiéru jídelny ze západního Německa 60. až 80. let. V opuštěné jídelně, ve které jako by se zastavil čas, však zůstává nedojezená snídaně. A právě ta je vodítkem k tomu, že se zde odehrála tragická událost.
Puck je postava ze seriálu Včelka Mája, spojená s dětstvím celé jedné generace. Co tě na této postavě přitahuje a proč se stala ústředním motivem výstavy?
Celá generace zná Včelku Máju i díky Karlu Gottovi. Moucha Puck mi vždycky připadala dost zvláštní a tak nějak na periferii. Všechny ostatní postavy byly na rozdíl od Pucka krásně ztvárněné. Puck nosil brýle a měl problémy se zrakem neboli byl přímo slepý, což bylo něco, co nás spojovalo, a asi jsem se dokázal ztotožnit nejlépe právě s ním.
Ve své tvorbě se často vracíš k době, kterou jsi sám nezažil, tentokrát se však obracíš k vlastnímu dětství. Co tě k tomuto osobnímu návratu přivedlo?
Dobu, kterou jsem nezažil, nemůžu nikdy vyčerpat. Je to nekonečný archiv, ze kterého se dá navěky čerpat. Moment dětství mi připadá nějakým způsobem nenaplněný a rád bych se do něj vrátil a zastavil čas. Část mého dětství tak bude ve výstavě přítomná, ale bude obohacena o další témata i jiné momenty života, která s ním přímo nesouvisí.
Výstava vzniká v galerii Kuzebauch, tedy v galerijním prostoru spojeném především se sklem. Jakou roli pro tebe sklo v tomto případě hraje?
Sklo pro mě není primárním médiem, ale v tomto případě se stalo jakýmsi site-specific zadáním, což pro mě byla zajímavá výzva. Pracoval jsem s ním po svém, v plošnější formě a s využitím grafických zásahů. Sklo mě provází celý život, například v podobě váz a archivních kusů po prarodičích. Zajímalo mě především užitkové a broušené sklo, některé kusy dokonce sbírám. Umělecké sklo mě ale nikdy zásadně nefascinovalo. Není to přitom poprvé, co s tímto materiálem pracuji. Už v roce 1999 jsem na sklo sítotiskem přenášel výjevy z Kámasútry, v nichž jsem si pohrával se změnami pohlavních rolí.
Výstava pracuje se scénografií opuštěné jídelny, v níž zůstala nedojezená snídaně jako stopa tragické události. Proč jsi příběh vystavěl právě kolem tohoto kontrastu dětského světa a smrti?
Tenkrát v západním Německu jsem byl v dětství fascinovaný, když jsem uviděl, co všechno si moje prarodiče dávají k snídani. Na stůl se podávaly různé typy pomazánek, paštik, nutella, ale také různé druhy pečiva, překapávaná káva a plnotučné mléko. Je to pro mě nezapomenutelná vzpomínka, která se už nebude opakovat. Stejně jako jsou některé konkrétní chutě z té doby neopakovatelné, už se nikdy nesejde ani osazenstvo u stolu, protože většina z nich už není na tomto světě. Právě tato vzpomínka, kde se prolínají krásné chvíle s pomíjivostí, mě k tomuto propojení inspirovala.
Smrt se ve tvé tvorbě objevuje opakovaně. Co pro tebe toto téma znamená a proč je důležité si ho připomínat?
Téma smrti je pro společnost natolik odcizené, že je dobré si ho připomínat. Smrt je součástí života, ale nechceme s ní mít nic společného. Postupem života nás lidé opouštějí a nevíme, co nás po smrti čeká, anebo víme?
Věnuješ se také dalším tématům, která jsou pro většinu společnosti tabu, například sexualitě a vztahům. Co tě k nim vede? Jde o uměleckou taktiku?
Tato témata jsou pro mě často také neznámá. Smrt přichází v některých případech velmi rychle a ani já jsem neměl dostatek prostoru k loučení s blízkým člověkem, který odcházel. Rád se věnuji tématům, která společnost odsuzuje a kterým se nevěnuje. Občas je dobré i tuto stránku života připomenout. Některé z těchto momentů mohou být sice šokující, ale zároveň vizuálně velmi poutavé.
V posledních letech ses tabuizovaným tématům věnoval v několika výstavách. Můžeš je popsat?
V Telegraph Gallery jsem řešil smrt člověka s kontroverzní minulostí, který měl zálibu v pedofilii. V Karpuchina Gallery jsem představil pánské veřejné toalety, kde jsem se zabýval tématem sexuálních vztahů mezi muži na veřejných místech a v Ravnikar Gallery v Lublani jsem představil soukromou sbírku použitého spodního prádla.
Jak můžeš téma sebevraždy zpracovávat s takovou lehkostí,až s nadsázkou a přitom se dotýkat tak složitého tématu?
Když se někdo mladý rozhodne odejít z tohoto světa, je mi velmi líto, že jeho život, tedy se domnívám, nemohl být naplněn. Toto téma je opravdu jedno z nejožehavějších, i kvůli době, ve které je to stále častější. Já však pouze stanovuji určité mantinely a body, na které mohou návštěvníci podle vlastního uvážení reagovat. Je už na nich, jak se s nimi ztotožní. Já pouze připravuji určitou atmosféru, která pracuje jak s interiérem, tak s dalšími odkazy, a i v ní se může udít něco nečekaného či tragického.
rozhovor vedl Mira Macík, kurátor výstavy
