Barbora Tydlitátová, umělkyně působící v oblasti Železného Brodu, se poslední roky intenzivně zabývá vztahem mezi regionálními „drahokamy“ – sklářskými relikty – a krajinou, která je obklopuje. Inspirační substancí jí jsou současní filozoficky smýšlející kulturologové, geologové nebo třeba fyzici, kteří se, skrze vědomě žitou přítomnost, zabývají scénáři možných budoucností. Fascinována materiály, mající hluboké kořeny ve sklářské tradici, zkoumá, co se jednoho dne stane se sklářským odpadem, který po nás zůstává. Barevné střepy skla, po generace ulpívající v krajině, pro ni představují stopu minulosti i příslib budoucnosti. Co nám o nás samých vypovídají? Jaké příběhy nesou?
Barbořiny objekty, vytvořené z barevných skleněných střepů, fungují jako příběhy bez nároku na funkci. Vyvíjejí se, transformují a střetávají s dalšími entitami – mohou spolupracovat, nebo naopak narážet v destruktivních konfrontacích. Skleněné nádoby, které autorka vytváří, v sobě ukrývají potenciál. V tomto smyslu se stávají „drahokamy budoucnosti“ – objekty na pomezí umění, přírody a historie, nesoucí odkaz sklářského odpadu proměněného v estetickou hodnotu. Ty volně navazují na starší projekt Horniny budoucnosti (Glassglomerate), v jehož rámci Barbora vytvořila objekty ze směsi materiálů a sklářských reliktů nalezených v krajině. Každá hornina byla opatřena měděnou visačkou s vyraženou instagramovou adresou jako popisem. Některé z objektů Barbora záměrně vracela do krajiny, aby „našly svou vlastní cestu“ a znovu se staly součástí přírodního koloběhu.
Technologie, kterou Barbora používá k vytvoření „drahokamů“, je založena na tzv. sintrování – spékání skleněné moučky. Tento proces umožňuje proměnu barevného sklářského odpadu v téměř homogenní materiály připomínající minerály. Barbora se vědomě co nejvíce snaží vyhýbat používání sádrových forem, které by generovaly další odpad, a místo toho pracuje s limity skelného těsta – drahokamy vznikají z materiálů, které by jinak skončily jako odpad. Foukané skleněné nádoby, často nesoucí stopy hlíny, se stávají symbolem spojení člověka s krajinou.
Barbořina tvorba je příkladem udržitelného přístupu k materiálu i umění a zároveň jí umožňuje vytvořit něco nového a vzácného. Výsledkem jsou originální díla, která nejen že propojují minulost a budoucnost, ale zároveň vyjadřují vztah mezi materiálem, krajinou a člověkem. Každý kámen a každá nádoba jsou jedinečným objektem, vyprávějícím příběh o své cestě časem a prostorem.
Výstava Trash Gems je tak pozvánkou k zamyšlení nad tím, jak se naše současná činnost odrazí v budoucích geologických i kulturních vrstvách Země. Co je dnes vnímáno jako odpad, se může stát pokladem zítřka – jak po stránce estetické, tak symbolické.
Inka Ličková, kurátorka výstavy
