Ne všechny vzpoury mění dějiny. Některé proměňují pouze způsob, jakým se díváme. Odehrávají se téměř nepozorovaně – v pozornosti, v trpělivosti, v rozhodnutí neztratit citlivost vůči světu. V čase, který upřednostňuje rychlost, hlasitost a jednoznačnost, se křehkost stává tichou formou odporu. Ne jako slabost, ale jako schopnost vnímat, uchovat a znovu objevit to, co snadno mizí. Rivolte fragili je prostorem, kde se tato křehkost stává tvůrčí silou.
Výstava sklářských děl Anny Polanské a velkoformátových maleb Tomáše Plesla v Galerii Kuzebauch představuje dvě odlišné umělecké cesty, které se setkávají v jednom prostoru zkušenosti. Nespojuje je stejný jazyk ani podobnost formy. Spojuje je dlouhodobě sdílený čas – každodennost, rozhovory, mlčení, pohyb mezi ateliérem a domovem. To, co vzniká v práci jednoho, se nenápadně dotýká práce druhého.
Jejich vzájemnost nevzniká až před očima diváka. Je přítomná dříve, než jsou díla vystavena. Je ukryta v rytmu práce, ve způsobu pohledu, v paměti společně prožitých okamžiků, ve sdílené citlivosti pro stejné impulzy, v zaujetí, opravdovosti i poctivosti přístupu.
Malba Tomáše Plesla není popisem světa. Je událostí. Je záznamem pohybu, energie a času, v němž se barva stává myšlenkou ještě předtím, než získá konkrétní tvar. Velkorysé gesto, intenzivní barevné vztahy a vrstvení ploch vytvářejí prostor, který se neuzavírá do obrazu skutečnosti. Je otevřený, proměnlivý, stále vznikající.
Sklářské realizace Anny Polanské pracují s jiným rytmem. Rytina do rotujících skleněných tvarů není akcí přidávání, ale odebíráním. Je stopou doteku, který čeká na okamžik, kdy jej odhalí světlo. Jemné pastelové tóny váz mění svůj výraz podle pohybu diváka. Obraz není nikdy zcela dostupný. Objevuje se a mizí, ukazuje se v odlesku a znovu se ztrácí. Význam nevzniká pouze v samotném objektu, ale v setkání materiálu, světla a pohledu.
Malba a sklo se zde setkávají v určitém paradoxu. Jedno zachycuje okamžik, který nelze zastavit. Druhé uchovává stopu, která existuje pouze tehdy, když ji znovu odhalí světlo. Přítomnost pak není bodem mezi minulostí a budoucností, je neustálým pohybem mezi vznikáním a mizením. Práce obou autorů rezonují s myšlenkou, že svět nevnímáme z odstupu, ale že jsme jeho součástí, jsme utkáni ze stejné látky. Křehkost pak nemusí stát proti síle, stává se jiným druhem síly. Vyžaduje pozornost, trpělivost a ochotu přijmout nejistotu. Možná právě proto jsou tato díla vzpourou. Ne proti světu, ale proti způsobu, jakým jsme si zvykli jej obývat.
Rivolte fragili otevírá prostor, v němž se intimita nestává uzavřeným soukromím, ale sdílenou zkušeností. Mezi barvou a světlem, mezi gestem a rytinou, mezi dvěma autory vzniká tiché napětí i blízkost. Nezaložené na podobnosti, ale na naslouchání. Možná právě tam začíná skutečná blízkost. A možná právě tam začíná i umění.
Lenka Patková, kurátorka výstavy
