Galerie Kuzebauch se ve dnech 20.–25. října 2026 představí v Paříži na druhém ročníku Ceramic Art Fair and Glass, který se uskuteční v prostorách Maison del’Amérique latine. Výstavní projekt propojí několik generací výrazných osobností českého autorského skla a představí sklo jako svébytné umělecké médium, v němž se setkávají tradice, experiment, osobní zkušenost i rozmanité přístupy k formě, světlu a hmotě.
Oheň a voda jsou dvě síly, jejichž spojení stojí v samotném základu sklářského řemesla. Sklo vzniká v ohni, tvaruje se v tekutém stavu a po ochlazení získává pevnost a stálost. V této proměně se setkává okamžik s trváním – tekutost s formou. Sklo tak v sobě uchovává paměť procesu svého vzniku i stopu času, který jej formoval. Výstava představuje několik generací umělců, kteří se sklem pracují jako s autonomním uměleckým médiem. Česká tradice autorského skla, formovaná od druhé poloviny 20. století, se zde setkává s individuálními zkušenostmi a různými kulturními perspektivami. Společným jmenovatelem vystavených děl je zájem o formu, světlo a hmotu, ale také o symbolický a významový potenciál skla.
Tvorba Vladimíra Kopeckého a Jiřiny Žertové představuje jeden z důležitých základů českého studiového skla. V jejich dílech se sklo stává prostředkem malířského gesta, rytmu a struktury. Materiál zde překračuje svou tradiční funkci a proměňuje se v médium volného výtvarného vyjádření. Na tuto tradici navazují další generace autorů, které materiál rozvíjejí v nových souvislostech. Vladimíra Klumpar pracuje se skleněnou hmotou jako se sochařským médiem. Její tavené a ručně broušené objekty zachycují světlo a vnitřní napětí materiálu a zároveň odrážejí osobní zkušenost i vzpomínky spojené s životem v Mexiku. Inspirace subtropickou krajinou, místní symbolikou i kulturou Purhépechů se promítá do forem, které v sobě nesou ozvěnu přírodních struktur a proměnlivosti světla. V dialogu s její tvorbou stojí práce Matyase Pavlika, který se ve svých objektech vrací k motivu masky. Tváře zbavené konkrétní identity zde působí jako archetypální symbol – tichý, ale výrazný. Autor se k tomuto motivu vrací dlouhodobě a proměňuje jej v různých velikostech a variantách, čímž vytváří prostor pro interpretaci a vzájemnou komunikaci jednotlivých objektů.
Archetyp nádoby, jedné z nejstarších forem lidské kultury, se objevuje v tvorbě Josefa Divína. Autor vychází z tradiční techniky foukaného skla, kterou rozvíjí experimenty s materiálem a povrchem. Nádoba zde není pouze funkčním předmětem, ale symbolem prostoru a paměti. Organickou dynamiku a proměnlivost hmoty zkoumá ve své práci Eva Vlčková. Její plastiky připomínají přírodní struktury a tvary vznikající v pohybu vody, světla či růstu. Ondřej Strnadel vychází z jednoduchých geometrických forem kruhu a oválu, které jemně deformuje. Jeho objekty působí, jako by zachycovaly okamžik, kdy se tekuté sklo právě zastavilo v pohybu a pevná hmota si stále uchovává paměť svého žhavého stavu.
Výstava ukazuje sklo jako médium schopné nést různé významy – od práce s archetypální formou přes experiment s materiálem až po osobní zkušenost, vzpomínku a vztah k přírodním či kulturním strukturám. Jednotlivá díla spolu vytvářejí otevřený dialog, v němž se prolínají různé generace, autorské přístupy a způsoby uvažování o materiálu. To, co není vysloveno slovy, se zde stává viditelným prostřednictvím světla, tvaru a hmoty.
Inka Ličková, kurátorkavýstavy
