Barbora Tydlitátová a Natálie Bozděchová - Izotopy

25. 7. 2018 – 11. 9. 2018

Nikde na světě neexistuje tak propracovaná síť státního středního a vysokého sklářského školství jako je tomu v České republice. Každý rok vlétnou do praxe desítky absolventů s odhodláním dělat věci po svém. Jsou jako řeka s mnoha rozličnými prameny, která proto nemůže vyschnout.  Díky nim má české sklo nespornou konkurenční výhodu ve stále nových proudech imaginace – nestárne, ale vstřebává do sebe zkušenosti a ambice celých generací. Je proto dobré tomuto jevu věnovat náležitou pozornost a představovat zajímavé mladé výtvarníky veřejnosti, dávat jim šanci ukázat se.

Pozoruhodná je právě i práce spřízněných autorských duší Barbory Tydlitátové a Natálie Bozděchové tvořících jak samostatně, tak společně v rámci volného tvůrčího uskupení vystupujícího pod internetovou identitou p a z d r á t i. Autorky jsou podobny izotopům –variacím jednoho chemického prvku. Jsou zdánlivě stejné, ale přesto se v něčem liší. Obě společně absolvovaly obor Návrhářství skla a šperku na Technické univerzitě v Liberci (ak. soch. Oldřich Plíva a doc. Ludmila Šikolová; 2012-2016), aby se poté vydaly prohloubit své znalosti o skle na SUPŠ sklářskou v Železném Brodě (obor Hutní tvarování skla, MgA. Martin Hlubuček), kde Natálie Bozděchová ještě studuje.

Obě autorky fascinuje, jak sklo dokáže měnit svůj charakter užitím rozličných technologických postupů při jeho dekorování. Tydlitátová v kolekci objektů ZEVNITŘ obrací sklo naruby tím, že na z volné ruky foukané tvary aplikuje sklářské suroviny – to, co by mělo být skryté, je vystaveno na odiv jako efektní dekor. Bozděchová si zase v souboru nádob KAZARI pohrává s egyptsko-secesní technikou zčesávání, kdy je však dekorace na tvar aplikována zvlášť jako segment a dalším zpracováním se stává součástí objektu. Jejich společným projektem je pak kolekce šperků ROTTENSCHMUCK zabývající se tématem ambivalentního vztahu západní civilizace k potravinám.

Barbora Tydlitátová a Natálie Bozděchová patří k nejmladší generaci českých sklářských nadějí. Sklo je pro ně materiálem, jehož prostřednictvím chtějí vyprávět o svém vidění světa. Nebojí se experimentu, jsou odvážné, ale nikoliv zbrklé – o své práci přemýšlí, s nadsázkou dvakrát řežou, dvakrát měří. Nezbývá proto než držet palce, ať se jim dílo nadále daří.