Článek: Jan Frydrych a Vidění v pěti osách, Material Times
Jan Frydrych (*1953) nepochází z umělecké rodiny, on sám si pro sebe představoval kariéru profesionálního fotografa, nicméně návštěva sklářské školy v Novém Boru, kde studovala jeho sestra obor malování skla a jako jediná z rodiny se začala věnovat umění, napomohla nasměrování jeho budoucnosti. Jeho sofistikované broušené a lepené objekty nemají rub a líc, jsou zvláštními organismy živenými reflexí světla, optickými divy světa, v nichž hraje zásadní roli často minimalistická kombinace čirého a indigově modrého – výjimečně červeného – skla. Preciznost provedení bere dech, jde o oslavu lidského umu, nemyslitelnou bez řemeslnické trpělivosti i umělecké sebekázně. Právě toto pevné sepětí manuální zručnosti s kreativní vizí činí z Frydrychových optických plastik výjimečné příklady uměleckého řemesla povýšeného na umění. Své skleněné plastiky považuje za modely, příklady toho, jak přemýšlí a uvažuje o umění. „Do obecných základních geometrických tvarů umísťuji příběhy, jsou to malé architektury, které se tvoří pomocí optického skla, barvy a světla, což je neobvyklé, protože běžné materiály jako kámen, dřevo nebo bronz umožňují pracovat jen s tvarem, ale nikdo se nemůže podívat dovnitř. Ale já tam vložím něco, co by tam nikdy nebylo. To je celé. Po utavení základního tvaru jen v detailech dobrousím tvar za použití stále jemnějšího brusiva, až získám nejjemnější strukturu. Teprve broušením a leštěním se optika otevře a vidíme to, co já ve skle hledám, to, co je uvnitř.“