Recenze výstavy: Facing Time, Material Times
Švédský sochař Lars Widenfalk je považován za klíčovou postavu pro revitalizaci figurativního vyjádření v severním sochařství. Ve vystavených dílech vrací pohled zpátky k člověku i jeho vztahu k životnímu prostoru. Umělec se narodil v roce 1954 ve švédském městečku Sveg. Na univerzitě v Uppsale vystudoval archeologii a dějiny umění. Mezi lety 1981–1985 studoval sochařství na norské Výtvarné akademii v Oslo. V současnosti žije se svou ženou, sochařkou ve skle, Alenou Matějkou střídavě v českém Betlémě, Švédsku, a také v Itálii.
Během svého uměleckého putování zkoumal různé materiály, včetně bronzu, sněhu, skla a ledu. Avšak nejpodstatnějším médiem se pro něho stala nadčasová krása kamene, především mramoru a žuly. V nedávné době začal do svých děl zahrnovat také sklo a často spolupracuje se svou manželkou, českou umělkyní Alenou Matějkou, která přináší do jejich společných projektů zkušenosti z české sklářské tradice. Widenfalkova umělecká tvorba je zastoupena v prestižních sbírkách, včetně Švédské státní rady pro umění, Göteborgského uměleckého muzea, Sundsvallského muzea a švédského parlamentu. Jeho dílo si našlo uznání i mimo Švédsko a je zastoupeno například v Norské radě pro umění a Muzeu současné moderny v Norsku.
Právě zájem o mýty a historii mu pomohl najít novou a svébytnou uměleckou cestu. Jejím základem se stal kámen – materiál, který hraničí s věčností a v jehož nitru může člověk snadno sledovat proud času. Widenfalkova fascinace dávnými rituály a starými mýty prostupuje každým jeho dílem. Často připomíná, že skutečné sochy se v neopracovaném kameni skrývají odjakživa. Jeho přístup je tak téměř archeologický – k tomu, co se pod nánosem kamene ukrývá, se musí dopracovat. Výsledné fragmenty hlav a těl připomínají posvátné artefakty vylovené z vraků dávno zapomenutých lodí. A právě slovo fragment je pro jejich pochopení důležité – ona neúplnost totiž vybízí k představivosti. Widenfalk sice vytváří scénu, která svádí směrem k ruinám, avšak nabízí záchytné body. Dál už ale neprozradí nic.
Jeho sochy tak vybízejí k zamyšlení. Jsou zrcadlem, díky kterému je možné zahlédnout svou vlastní tvář i vše, co stojí okolo. A protože někdy je kámen zatížen pamětí až příliš, Widenfalk posledních pár let pod vlivem své ženy čím dál častěji pracuje i se sklem. Tento pro něj nový materiál jako by jeho sochy osvobodil a sejmul z nich váhu. Do skla převedená díla tak připomínají průsvitné vzpomínky anebo hladké záblesky dávných ideálů.