Pro realizace Vendulky Prchalové je příznačná vysoká míra experimentu a neortodoxní přístup k materiálu, který až „mučivým“ způsobem ohýbá a tvaruje. V tvůrčím procesu a autorčině přístupu není žádná krutost, ale potřeba dosažení jistého tvaru a artikulace vlastních pocitů a myšlenek, odrážející i celospolečenská témata, nejistoty, úzkosti či touhy. Ve své tvorbě kombinuje sklo s dalšími materiály, např. kovem, tuší a sádrou. Na podzim roku 2022 absolvovala program doktorského studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v Ateliéru skla pod vedením Ronyho Plesla. V dizertační práci Směsi/Mixtures se autorka věnovala inovativnímu pojetí materiálů a postupů výroby forem pro tavené plastiky. Krátce poté absolvovala rezidenci v mezinárodním centru sklářského vzdělávání Pilchuck Glass School ve Washingtonu v USA. Svá díla představila na řadě mezinárodních výstav a soutěží. V minulém roce byly její realizace k vidění na výstavě Czech Glass, Quo Vadis?!, která byla součástí Venice Glass Week. V rámci přehlídky byly autorčiny realizace vybrány do výstavní sekce The Venice Glass Week HUB Under 35, přičemž za prezentaci v této sekci získala hlavní cenu odborné poroty.
~nezřetelný šepot~
Slyšíš mě? Vím, že se pohybujeme, a často i točíme, v našich chaotických schématech myšlení. Narážíme na hranice vlastní divnosti a následně se je snažíme osahat a poznat. Ustavičně experimentujeme a hledáme cesty. K sobě i od sebe.
~hluboký nádech~
Nerozumím ti. Sami, a přece spolu, prožíváme stres, pocity odcizení a osamělosti. Užíráme se vleklou neschopností prožívat situace, z nichž bychom se měli těšit. Neustále dokola skloňovanou jedinečnost střídá střízlivě vyhlížející zaměnitelnost.
~ohlušující výkřik~
Vytrhuješ mě. Z denního snění i reality. Prožívám prudké návaly horka a zakouším fyzickou agresi bez bolesti. V neurčitém čase vibruji a následně tuhnu. Už se úzkostlivě nesnažím mít veškeré procesy pod kontrolou. Přihlížím jejich spontánním otiskům, odleskům i defektům zrcadlícím se v nejistotě a nedokončenosti. Chyba není rovna selhání.
~hlasitý výdech~
Poslouchám tě. Dynamiku v neustále se proměňujícím prostředí na okamžik střídají klid a harmonie. Rezonance věcí odráží vlastní přirozenost, časovost a neustálý pohyb. Vše kolem mě si sedá. Organicky vznikající vrstvy vidím v jiné ostrosti i hloubce. Jsou nedokončené a živé.
kurátorský text Aleny Kotyzy k výstavě I torture it till it speaks to me v Galerii Kuzebauch v roce 2023